Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Rok se s rokem sešel a VLADIMIR 518 se vrátil na náplavku řeky Radbuzy. Minulý rok mu tu podklady pouštěl Sifon z WWW a výsledek byl minimalističtější a o poznání industriálnější, než kdykoliv jindy, nyní má za zády Mika Trafika. Tato skálopevná jistota ale neznamenala, že set by byl stejný jako kdykoliv předtím, kdy jsem VLADIMIRA za poslední rok, dva viděl. Krom toho, že přibyly nové skladby, jako například „VICE“, jsou oprášeny i některé starší pecky, které jsem už v setu dlouho neslyšel.
Stoprocentně zůstává genius loci místa pod mostem, kde se ukládají plzeňští bezdomovci. Sem už poněkolikáté vtrhnul Big Boss gang a pár stovek jeho fanoušků. Najdete tu ale i původní obyvatele podmostní rezidence. Jeden z nich křepčí v první řadě se salámem v ruce, VLADIMIR to vtipně, ale bez zbytečného trefování komentuje. Mnohem ostřejší je v komentářích věnovaných vzrůstu xenofobie ve společnosti, které uvozuje otázkou, kdo z přítomných viděl poslední klip PSH „Fuck Off“. Odpovědí je téměř stoprocentní les rukou. Je celkem zřejmé, že témata textů, která v minulosti tu a tam probleskla ve věcech jako „V Čechách je všeho fajn“ nebo „Tak to mám rád“, se začínají čím dál tím víc prosazovat a VLADIMIR i PSH se budou stále více vyjadřovat k sociálním nebo politickým tématům.
Pro mě velmi vítaným kořením setu jsou pecky, které dává VLADIMIR nasucho bez podkladů. Dnes přesvědčil o tom, že se tak dá vystřelit třeba kultovní feat s Hufo Toxxxem „Meleme meleme kávu“. Přídavkem je skladba, která zazněla na počátku, tedy „Já to říkal“. Po ní už se stojí fronta na selfíčka s oběma hlavními aktéry večera, až je mi VLADIMIRA trochu líto, že se nemůže po koncertu vypařit někam do klidu. Volně parafrázováno z posledního textu PSH „čím jsem starší, tím jsem tvrdší“, já dodávám i lepší. Koncerty mají vždy náboj, charisma a jen stěží bych na domácí scéně hledal figuru, které čtyřicítka klepe na dveře a dokáže na prknech před stovkama teens diktovat takovým způsobem.
Další kapela se 4 křížky na krku a jen s několika málo řadovkami na kontě. Tato přichází po 20 letech a nelze od ní očekávat žádné novoty. Pěkně postaru zahraný thrashový sekec nabídne zručně seskládanou kolekci, která potěší a krev rozproudí.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.